Můj první pokojíček

25. listopadu 2010 v 16:48 | Mirka |  Vzpomínáček, a neb, co se mi ještě úplně nevykouřilo z hlavy
Teda, já pořád vzpomínám, jako by mi bylo už nejmíň 100 let,


 ale když ono to člověka tak láká..
 Jsem názoru, že vzpomínky bychom neměli jen tak někam zastrčit, zapomenout na ně, měli bychom si je hýčkat, mít je rádi jako své přátele. Mám vzpomínky moc ráda.
Jako malá jsem spávala s rodiči. Doma jsem byla jen občas, většinou ve škole, kde nás na pokoji spalo několik holek, a tak abych nebyla sama a s našima jsme se trochu užili, bývala jsem v době, kdy jsem pobývala doma s nimi v ložnici. Jiné to ale byo, když jsem skončila školu, přece jen, věk kolem 16-cti let už chce taky svoje.
Byl listopad, skončila mi záuční doba ve VDN, kde jsem se pak skoro tři roky věnovala cpaní plyšových hraček a bylo rozhodnuto, že budu práci vykonávat doma. Přijeli jsme tedy domů, a tam už čekal. Malý, vytopený pokojíček. Měl tvar písmene L, byly v něm i s vchodovými troje dveře včetně těch do dílničky, byly tam na těch dveřích tlusté dekové závěsy aby mi neutíkalo teplo, ale byl to můj PRVNÍ POKOJÍČEEEEK!!! Měla jsem v něm svou dětskou válendu, na které se klidně mohl vyspat i dospělý, natož dospívající, měla jsem tam kazeťák,stolek se dvěma dřevěnými křesílky a v dílničce krásně upravený pracovní stůl.
To všechno můj zlatý tatínek s maminkou, kteří mi všechno krásně připravili. A taky tam byly kamna Petry, v nichž jsem se i poměrně brzy naučila topit. Pak jsem měla ve stejném domě ještě jeden pokojík, ale ten jsem už tak nemilovala, jako ten svůj první.  Bylo to takové moje první vlastní hnízdečko, kde byla ráno zima jak v lednici a večer zas horko, protože prostě kamna vychladly a bylo to. Naši možná ani netušili, jak jsem to tam měla ráda. Alespoň takto, děkuji!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nej-bleskovky-nej nej-bleskovky-nej | 25. listopadu 2010 v 16:57 | Reagovat

Ahoj :-) !
Někdo ho zná, někdo ne, ovšem každý kdo se zapojí, může vyhrát úžasné ceny!
Řeč je tu o mém znovu založeném blogu, na kterém můžeš vyhrát úžasné ceny za jednoduché otázky, na které odpovíš. Nejedná se o ceny typu: "blendíček, klikačka, diplomek" a podobné hlouposti, jsou to opravdu úžasné ceny ;-) , ovšem víc se dozvíš na samotném blogu, kde právě probíhá historicky první bleskovka po znovu založení, odkaz je tady → http://nej-bleskovky-nej.blog.cz/1011/bleskovka-001
Určitě přijď, vyhrává každý!
P.S.: Omlouvám se za reklamu, ale veř mi, že to za to stojí ;-)

2 mirunkaajenka mirunkaajenka | 25. listopadu 2010 v 17:03 | Reagovat

Jak pro Boha zamezit těm debilům, aby neházeli ty svoje debilní reklamy na články, které je ani nezajímají? Už mě to fakt nebaví. [1]:

3 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 25. listopadu 2010 v 17:26 | Reagovat

[2]:Pěkný článek. Tihle idioti, co nemají nic jiného na práci, mě teda taky štvou. Můžeš jít do článků a tam příslušný komentář smazat, dá se zablokovat i jméno a adresa komentujícího. Je s tím ale otrava. Osobně tyhle reklamy mažu, jestli budu muset i blokovat některé lidi, zatím nevím.

4 mirunkaajenka mirunkaajenka | 25. listopadu 2010 v 17:36 | Reagovat

Asi jsem fakt začátečník, protože mi to přijde líto, že ho to ani nezajímá a jen ty svoje blitky hází na blogy cizích lidí. Já jsem taaak šťastná, že mám svůj bločeeek!!

5 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 25. listopadu 2010 v 18:12 | Reagovat

[4]: Tak jsem zkusil řešení, které jsem viděl na blogu u Labandy. Vytvořil jsem rubriku pro reklamu a tam ať si ti pitomečkové píšou, co je napadne. Lítost nad tím, že puberťáka nezajímá vzpomínka nás zralejších, to je absurdní. Nás taky nezajímá, co si na svých stránkách píšou oni. Svých čtenářů si snad pár najdeme a na tyhle věci si vypěstujeme odolnost.

6 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 25. listopadu 2010 v 18:16 | Reagovat

No a ještě jeden koment taky k tématu:
Já měl pokojík paradoxně jen v útlém dětství. Do mých pěti let jsme bydleli s mámou sami. Pak ale náš děda umíral a babička nechtěla být s ním doma sama. Tehdy moje máma vrátila státní byt a šli jsme k babičce, kde už jsem ale spal v pokoji s mámou do doby, než umřela i babička a to mi bylo nějakých 14. Většinu života jsem trávil od šesti let na internátě, takže jsem se domů těšil a pokoj s mámou mě zas tak moc netrápil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama