Když jsem byla malá, patřilo k mým častým zábavám chodit po dvoře a postávat u branky a poslouchat, jak chodí lidé po silnici.
Tenkrát to bylo velmi zajímavé, aut tam, na té naší silnici jezdilo ještě míň, dokonce i koně jste mohli potkat, a poslouchat lidi, jak jim klapou botky, to byl zážitek!! Jednou jsem vydržela dost dlouho chodit po dvorku až k brance s řetízkem v ruce. Chrastila jsem si s ním, takže jsem bezvadně využívala echolokace, jindy jsem si hrála na písku, to když bylo dost teplo. A když jsem zabloudila či žuchla na zahradě do potůčku, to bylo křiku!!! Ale pamatuju si taky na to, jak jsem volala na lidi: "Kam jdete? Já chci jít s váma!" Lidi odpovídali: "Až příště." Co kdyby mě někdo vzal a odvedl.. Jsem ráda, že ne, že jsem mohla zůstat doma, protože vnoci jsem stejně hledala mámu a když usnula a já ne, šla jsem prudit ostatní členy rodiny. Nikdy mě nikdo neodmítl a za to díky!!
Jéééééé. I já tohle postávání u branky milovala. Měli jsme takový malý domek se zahradou a já tam byla schopnát prostát i několik hodin. Bavilo mě poslouchat různé ruchy z ulice a vůbec svým způsobem sledovat okolí.