Škola, já, tatínek, a vůbec - prostě, jen tak si přemýšlím

22. ledna 2011 v 5:08 | Mirka |  Vzpomínáček, a neb, co se mi ještě úplně nevykouřilo z hlavy
Jazyky jsem měla vždycky ráda,


 ale v době mé školní docházky to vůbec tak nevypadalo. Ve škole mi nešlo snad vůbec nic, nejdřív pro to, že jsem nechápala, co to po mně "už zase" chtějí, a pak pro to, že jsem to vzdala a chtěla jen žít tak, jak žijí ostatní děcka v mém okolí. Poslouchaly se hry, na kazeťáku písničky…. Jenže, pro tuto mou touhu neměl nikdo z učitelů žádné pochopení. A tak jsem trucovala, plakala, vztekala se, opravdu skoro všechno, ale nic platno, učit se bylo třeba. A tak jsem prolézala jednotlivými ročníky základní školy, jak to jenom šlo. Holt, ze zpěvu se žít nedalo, a i ten chtěl pořádně "zabrat"
 A proto, že jsem to neuměla, vždy jsem něco začala, a pak utekla a radovala se, že už mám pokoj, a že to nenáviděné... mám už za sebou. Jak ale roky běžely, začínala jsem si uvědomovat, že to byla obrovská chyba. Když jsem nad tím přemýšlela, napadaly mě různé věci: Život bez lásky, daleko od rodičů, atd., ale nejvíc to bylo asi tím, že já jsem neměla (a někdy stále nemám) dost vůle vydržet. Čeština byla vždycky z těch těžších předmětů, ale mívala jsem ráda recitaci, tak se mi to zvládalo o něco veseleji. Docela se mi líbily slohové práce. Už nevím, co jsme psávali, ale prostě jsem je měla ráda, rozhodně raději, než matematiku, tu jsem opravdu ráda neměla a taky mi šla snad nejhůř ze všech předmětů. Opravdu moc, moc jsem se potěšila, když jsme si na druhém stupni začaly s paní vychovatelkou chodit půjčovat knížky na kazetách. To byl pro mě opravdový svátek. Přednes herců se mi moc líbil, a taky, dejme si ruku na srdce, jsem nemusela hnout ani prstem, a knížka byla tak krásná... Samozřejmě jsem taky milovala, když mi četli rodiče, hlavně tatínek, to byl pro mě opravdový svátek. Po dokončení školy jsem už byla doma, a tak jsme s tatínkem často sedávali po večerech, a on mi četl. Milovala jsem jeho hlas, jeho přednes... Četl jen pro mě... Kolikrát už ani nemohl mluvit, tak jsem ho udolávala. Pak jsem zase odebírala kazety a plakávala jsem, když jsem je vracela zpět, jako bych se loučila se svým nejlepším kamarádem. Chvilek s tatínkovým čtením začínalo ubývat, až ustaly docela. Poslední taková byla v roce, kdy umřel. Byl už nemocný, všechno ho bolelo, život ho nebavil, ale krásně mi načetl velikonoční žalmy.. To jsem chodila ještě zpívat do kostela. Teď čtu knížky prostřednictvím hlasového výstupu. Bodové písmo už skoro nepoužívám, a asi je to chyba. Při práci jen tiše doufám, že někde něco nepokazím... Kontakt s psaným slovem je přece jen dost důležitý, a tak, občas, jen tak, si přejedu šipkou nějaké to slovo, u něhož si nejsem jistá, jak se píše. (Nu, aspoň malý krůček) Češtinu budu mít ráda pořád, na tatínka přece nikdy nezapomenu, a život jde svou cestou, dál a dál...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 22. ledna 2011 v 11:39 | Reagovat

Taky miluju knížky a taky mám problém s tím, že nejsem v kontaktu s psaným slovem. Co tě ale knížky v mluvené podobě mohou naučit, to je srozumitelné a česky správné vyjadřování. Když porovnám vědomosti získané ve škole s těmi, které jsem si vytáhl z knížek, pak knížky velmi výrazně vedou. Tím nechci říct, že by škola byla zbytečná, ale podle mého názoru je příliš neefektivní. Člověk tam prožije hromadu let, ale na výsledku to není patrné. Většina informací ve škole pracně nabytých ti stejně v životě není k ničemu.

2 punerank punerank | E-mail | Web | 22. ledna 2011 v 12:10 | Reagovat

[1]:  Jo a člověk si zlepší - obohatí slovní zásobu, taky čtení miluju. jen škoda, že čtení s našima jsem si téměř neužila. jestli už výjimečně někdo četl, tak taky taťka - hlavně na pohádky z Krásy nesmírné si vzpomínám. až ho uvidím, řeknu mu, aby mi přečetl pohádku:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama