Toliik změn!!!

17. července 2011 v 3:22 | Mirka |  JEN TAK
No, názvu rubriky to teda zrovna moc neodpovídá, ale budiž. Nějak mi žádná z těch, co tu mám, nevyhovovala víc, a novou se mi prostě ne a nechce vytvářet..... O změnách bych mohla vyprávět, jenže nevím, jestli to někoho zajímá, a tak se v tom zase začínám hnusně plácat... Jestli to někoho baví, jestli, a jestli... Těch "jestli" je poněkud víc, než by bylo zdrávo, a tak snad začnu, ať nechodím kolem horké kaše.

Ostatně, na kaši, alespoň tu přesladkou, od maminky, plavající v máslíčku a posypanou hromadou strouhané čokolády či kakaa, mohu zapomenout. Tedy, na tuhle rozhodně... Žádná tragédie, zbývá krupice oslazená uměle, ale... No, ale... Prostě hladovka, jak sviňa... Kde jsou moje noční žranice!!! Moje hranolkové párty??? Promiňte mi hrubku ve slově "párty", tak nějak jsem si ho počeštila. Prostě, mám cukrovku, a to rovnou naostro, s pícháním Inzulínu 5x denně. V nemocnici jsem si pobyla týden, a protože jsem "holka šikovná a snaživá", a už osm let píchám svého muže inzulinovým perem, do svého nelehkého údělu jsem se vrhla takříkajíc po hlavě. Do nemocnice jsem nastupovala 28. června, v pondělí jsem ještě měla čas si zabalit věci, svůj noťásek, kde jsem měla jak práci, tak i pobavení, bohužel však ne internet, což ale nakonec skoro nevadilo. Bylo to tam moc fajn. Asi pro to, že jsem měla pokojíček sama pro sebe, byl to prostě jednolůžák. Opravdu jsem si blahem vrněla, a když mi tam naši postupem času přinesli ještě rádio a sami sebe, tedy, sami sebe a rádio, abych neurazila moje lidičky, byla jsem spokojená, ikdyž kafíčkko, které mi nosili, bylo už studené. Sestřičky i doktoři byli fajn, opravdu jsem si neměla nač stěžovat. A tak se mi to "píchalo" jedna báseň. Teď už jsem skoro čtrnáct dní doma a můžu říct, že sice prvních asi čtyři či pět dní bylo maličko únavných, ale už jsem zase ve své staré kůži. Z píchání se stává součást mých dní, a doufám, že i sem přijdu častěji. Jen se trochu stydím, jak jsem se dnes rozepsala. To asi z hladu... :-)))
Mimochodem: Věřili by jste, že jsem první den v nemocnici z hladu a ze smutku brečela? Určitě to bylo i ze smutku, ale teď hrdinsky prohlašuju, že z hladu. Ono, kdo má tyhle problémy, jistě ví, jak málo dostane papat!!! Ale musím říct, že papání bylo suprové. Normální jídla, jako je filé, francouzské brambory, kolínka s masem a majdou, okurkový salát, prostě, baštizna! Jenom tak málo, a dlouho, předlouho do rána. A na druhou večeři jeden, či dva půlkrajíčky chleba!!!
Tak dneska už ahoj a přeju vám, ať vás nic takového nepotká, a když, tak co nejpozději.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 17. července 2011 v 11:53 | Reagovat

Ach, ted to tady teprve čtuuu! je mi to moc líto! ale věřím, že sis do té cukrovky odpapala svoje. a třeba by sviňa přišla i tak, ničeho nelituj! a piš klidně podrobně, dlouho jsi bloček zanedbávala!

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 17. července 2011 v 12:13 | Reagovat

Mirunko, co má člověk k tomuhle napsat, když nechce psát sprostě? Je to neštěstí! Ne snad, že by se s cukrovkou nedalo žít. To se docela spokojeně dá. Ale copak by nestačilo žít s jednou vadou? Je to jistě rána hlavně pro psychiku. Člověk - požitkář, který má pocit spokojenosti asociovaný s jídlem, ten cukrovkou opravdu psychicky trpí. Moje babička ji měla, máma ji má a já vážím 130 kilo, takže se taky bojím. Ale život jde dál, přátelé, knížky, pejsek, internet a další radosti ti zůstanou. Znám pár cukrovkářů a prakticky všichni jsou spokojení a rádi na světě. Možná tě ta hnusná nemoc naučí užívat si ostatních radůstek tím víc. Bůh ti v tom pomáhej!

3 mirunkaajenka mirunkaajenka | E-mail | Web | 18. července 2011 v 16:58 | Reagovat

Ahojky, ty brďo, normálně jsem nasraná. Ten zatrápenej blog mi vůbec nedá vědět, že mi došel komentář. Moc se omlouvám, ozvala bych se dřív. Na psychiku to záhul je, ale co se dá dělat, třeba se o tom rozepíšu později. Může být téma na další článeček. Díky moc za tak milá slova... Můj Jirka teď v září bude mít výročí, bude se píchat 52, ještě jednou slovy, padesát dva roků. Takže, hlavu vzhůru, Mirunko, i všichni ostatní!!![2]:

4 mirunkaajenka mirunkaajenka | E-mail | Web | 18. července 2011 v 17:00 | Reagovat

Ahoj, moc se omlouvám, nestíhala jsem reagovat na chat. Noční žranice mi chybí, ale co už... Dovedu si z toho dělat jundu, ale stejně to nevydržím... Občas medvídek, občas dia sušenka, taky to dost zachraˇbuje druhá večeře, a zelenina, kterou začínám jíst. Krásný den přeju...[1]:

5 Lucka Lucka | E-mail | 21. července 2011 v 20:35 | Reagovat

Je mi to opravdu moc líto. Dokážu si představit, jaký to pro tebe musí být šok. Ty ale podle mě rozhodně nepatříš k lidem, kteří by se vzdávali. Uvidíš, že zas bude líp. Znám to dobře, protože máme cukrovku v rodině a tak trochu vím, jaké to je. Držím ti palce a kdyby sis někdy potřebovala popovídat, tak určitě napiš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama